Krátký report z našeho dlouhého běhu

Když jsme o podzimním štafetovém víkendu v Brně seděli v hospodě, slyšel jsem jak se Léňa s Pájou baví o jakémsi šíleném běhu. Plánovaly  běžet týden po družstvech 60km trať v rámci čtvrtého ročníku Stovky Podkrkonoším. Léňa hned dodala, ať s nimi běžím taky. První co mě napadlo, bylo, že to nejde. Vždyť jsem zatím běžel možná polovinu… Pája je sice zkušená vytrvalkyně, ale Léňa na tom byla podobně jako já. To mi dodalo odvahu a šel jsem do toho. Podobných šílenců se ve startovce našlo dalších 105.  Po družstvech jsme si necelý týden odpočnuli a v sobotu přišel den D.

Zatímco pod Zvičinou startovala Stovka Podkrkonoším a 74 stovkařů vyráželo na trať, my šli spát. Před spaním mi budík sdělil, že budu spát asi sedm hodin. V tu chvíli přišla ta otázka: Do čeho jsem se to sakra pustil, když zítra poběžím dýl, než budu dneska spát?! Ráno mě holky ještě za tmy vyzvedly. V půlce cesty jsme nabrali Milana, který nám měl vzít auto ze startu v Trutnově do cíle pod Zvičinou. Než jsme sjeli do údolí Trutnova, pokochali jsme se krásným východem slunce a Léňa nám také představila snad celý sortiment od Enervitu, který si s sebou přibalila. Start šedesátky byl v centru Trutnova v malé jídelně se zdravou výživou, kde nás přivítali unavení pořadatelé, kteří celou noc občerstvovali stovkaře. Zapsali jsme se, vzali itinerář a doladili jsme poslední věci a v 7:51 vyráželi na trať.

Jelikož jsme nevěděli, co vydržíme, od začátku jsme zvolili co nejvolnější tempo a do prudších kopců šli pěšky. Cesta docela utíkala a my míjeli unavené stovkaře, kteří za sebou už v Trutnově měli 50 kiláků a noc bez spánku. Většinou šli po dvojicích, ale našli se i sólisté anebo větší skupinky. Po začáteční pasáži vedoucí po silnici a polňačkách jsme seběhli do Bohuslavic. Tam nás trošku zaskočilo vedení trati po „zrušené zelené turistické,“ která nás provedla opuštěnou vlakovou zastávkou a hned poté vytáhla do slušného kopce na Čížkovy kameny. Tam vedla krásná klikatá pěšinka nad několikametrovou pískovcovou stěnou. Bohužel se pak trasa uhnula a pokračovala klasickou lesňačku směr Jestřebí hory. Ty jsme nejdříve traverzovali po loukách, ze kterých se nám rozevřel daleký výhled. Nejdřív jsem byl rád, že jsem na obzoru poznal Liščí horu s vysílačem, na které jsme měli jednu z kontrol. Až když jsem ji ukázal holkám, tak jsme si s mírným zděšením uvědomili kam, až musíme doběhnout. Snažil jsem přesvědčit sám sebe, že to musí být Zvičina. Bohužel nebyla. Za chvíli jsem totiž ještě dál uviděl mlhavou siluetu kopce, který nemohl být nic jiného.

To, že jsme si uvědomili jaká dálka je těch 45km, kterých nám zbývalo do cíle, nám sice na náladě nepřidalo, ale nenechali jsme se rozhodit. Hned potom jsme se vyšvihli na hřeben Jestřebích hor, kde nás na Jestřebí boudě čekala první občerstvovačka. Doplnili jsme vodu, něco málo si zobli z nabízených sladkostí a vyšli vstříc nejvyššímu bodu naší cesty. Tím byl vrchol Žaltman (739m). Pořadatelé si z nás (nebo spíš z dodělaných stovkařů) trochu vystřelili a voskovku, kterou jsme si odškrtávali kontroly, dali až na vršek rozhledny, takže jsme si ještě navíc museli přidat jedno točité schodiště. Odtud následoval sešup do Malých a Velkých Svatoňovic a pak přes jeden menší kopec do Úpice, kde nás na náměstí čekala další občerstvovačka. Tam jsme se trochu víc najedli – perník, jonťák a chleba se sádlem přišly vhod.

Pokračovali jsme dál a sledováním hodinek a porovnáváním kilometrů jsme si krátili čas. Páje se vzdálenost nejvíce blížila skutečnosti, zatímco já zjistil, že i na občerstvovačkách jsem klidně urazil i 1km a tím pádem jsem byl o několik kilometrů „napřed.“ Už jsem tedy mohl kontrolovat jen přibližné tempo, které jsme i do mírných kopců stále drželi pod sedm na kilometr. Také jsme před sebou stále viděli dvojici chlapů, kteří běželi stejně rychle jako my a měli náš obdiv, že vydrželi běžet i kopce. V sebězích už bolely nohy a já si uvédomil, že ke konci to asi nebude tak ízy. Další kontrolu jsme si odškrtávali u vysílače na Liščí hoře a o kousek dál jsme se radovali z (pro mě prvního) uběhlého maratonu. Až k další občerstvovačce jsme sbíhali z příjemného kopce. Náladu nám sice zkazily kameny na jednom úseku cesty. Nadruhou stranu jsme opět před sebou uviděli onu dvojici chlapů, kteří ale nevnímali naše volání a přeběhli odbočku. Poslední občerstvovačku v nejvrchnější části Kocbeří snad nešlo přeběhnout, i když byla bokem od trasy. Každých 20m na nás totiž křičely velké bílé cedule. Po krátkém odpočinku nám pořádně zatuhly nohy, ale pohánělo nás vědomí, že do cíle je to už „jen“ šestnáct kilometrů. Před Dvorem nás předběhla zase ona dvojice a ještě jeden nabušený Slovák, který však ještě před koncem města odpadnul. Ze Dvora začala trať mírně stoupat, ale my si drželi svoje tempo mezi 6 a 7 min/km, protože chůze bolela úplně stejně a my jsme si to nechtěli zbytečně prodlužovat. Taky už jsme se začali hecovat, jestli to dáme pod 7:30, protože naše mezičasy tomu docela nahrávaly. Jelikož jsme vybíhali s očekáváním nějakých osmi hodin, tak tohle pro nás byl parádní čas. V Třemešné jsme si dokonce říkali, jestli to nestlačíme pod 7:15, ale závěrečné stoupání k hotelu Pod Zvičinou hodně bolelo a nohám se už nechtělo moc od země. I tak jsme do cíle dorazili deset minut po třetí hodině s časem 7:19, který byl pro nás velký úspěch. Když nepočítám stovkaře, tak o chvilku později přiběhla dvojička, se kterou jsme se celou dobu předháněli. Vybíhali sedm minut po nás a bývali by nás dali, ale nenašli kontrolu na Liščí hoře a byli penalizováni o 15min. Nakonec jsme skončili 3. Druhý nás dal o 20 minut a první nám naložil nepředstavitelné dvě hodiny a jednu minutu. S ním vybíhal i onen Slovák, který nás v hezkém tempu předbíhal u Dvora, ale podle mezičasů na něj bylo tempo vítěze prostě moc. I když byli na Jestřebí boudě spolu, tak v Kocbeřích dostával víc než hodinu a v cíli dokonce dvě a půl.

Vyhlášení bylo hodně komorní. Většina lidí byla buď na trati, nebo se jim nechtělo čekat třeba i několik hodin a jeli domů. My čekali na Milana, který zrovna běžel krkonošský Rubenczal, a tak jsme si při vyhlášení svou chvilku slávy užili. Navečer jsme dojeli do Hradce a několik dalších dní oplakávali svoje bolavé nožky.