Nominačky na Mistrovství světa pohledem Káji

Akce, na kterou se nejezdí jen tak si to zkusit, zvláště pokud se jedná o MS v domácích terénech. Každý by se chtěl nominovat, každý do toho dá vše, na co aktuálně má, ale jen pár z nás bude mít to štěstí si národní dres obléct a hrdě se s ním pustit do bojů o medaile.

Když se člověk rozhlédl kolem sebe, vidí vcelku různorodou skupinu lidí. Jsou tam tací, kteří OB kariéře obětují vše. Pak ti, kteří jí obětují značnou část života, ale není to pro ně alfa a omega jejich existence. A pak je tam skupina, pro kterou je orienťák stejně důležitý jako i jiné věci v životě, ať už mluvíme o škole, práci, rodině, či dalších aktivitách. Každý si vybere to své, každý má jiná očekávání. Ale jak se říká, každý svého štěstí strůjcem.

O specifikách jednotlivých terénů, parametrech tratí, rozborech už toho bylo napsáno na všemožných OB stránkách a sociálních sítích nemálo (WOC2021, O-news). Nechme tedy faktické informace stranou a pojďme se spíše podívat na to, jak jsem to viděla já (za ostatní mluvit nemohu).

V pátek večer nervozita z většiny jen srší. Jeden by čekal, že nejvíce v klidu by měli být staří mazáci, ale ve skutečnosti jsou nejvíc v pohodě ti, kterým o nic nejde a mohou jen překvapit. Mnohdy nemají ani tak očekávání, ale zatím spíše jen sny. Jakmile s sebou totiž nesete břímě s nápisem „měl bych“, tak o to mentálně silnější musíte být.

Po sobotním middlu již větší část osazenstva pookřála a už se objevovali i náznaky úsměvu. Ano, zde trochu přeháním. Samozřejmě, že někteří mohli být ze svého výsledku zklamaní a tím pádem optimismem úplně nehýřili, ale celková atmosféra již byla o poznání přívětivější, veselejší a méně napjatá. Já osobně jsem si svůj cíl splnila. Chyboval téměř každý, takže i já, a tak stoprocentní spokojenost nepanovala. Ale i tak jsem ukázala, že Jizerky jsou terénem, kde umím zaběhnout. A troufám si říct, že vůči světové konkurenci i velmi obstojně. Na repre to sice není, ale porazit některé její členy ještě dokážu, což je fajn a velice potěšující.

Nedělní klasika, která se – tedy především u děvčat nesla v očekávání, kolik to půjde Tove, jakožto první startující – byla poctivá… Krásná, ale poctivá. Dle mého prověřila, co měla, byť já jsem se s mapou zcela neskamarádila. Na to, že se jednalo o boje okolo 80 minut, byly konečné rozdíly mezi českými holkami minimální, přesněji řečeno vteřinové. Jak s tím naložit, co si z toho vzít?

Jak jsem psala hned v úvodu, každý předvedl, na co měl. Někdo chyboval více, někdo méně, ale v OB neplatí kdyby. Další závod, další zkušenosti, další šrámy, nejen na těle ale i na duši, a to jak u závodníků, tak i u trenérů. Nyní je na každém zrekapitulovat, zda to, co tomu obětoval, přineslo kýžené výsledky, zda příprava byla optimální, nebo kde jsou naopak místa pro zlepšení.

A co já? Já nominovaná na MS nejsem. A zdali jsem z toho zklamaná? Nikoli! Jsem realista. Vím, co tomu dávám, a tak vím, co mám očekávat, a věřte, že i sama sebe občas překvapím tím, co dokážu zaběhnout. Já jsem takhle spokojená a baví mě to. Mám skvělou práci, báječné lidi okolo sebe a orienťák, to je ta třešinka, která bolí, ale zároveň dokresluje můj život.

Na MS to sice nevyšlo, ale držte nám s Léňou palce ve Švédsku! Léňa jako opora týmu, já prvně v dospěláckém repre dresu, bude to jízda. Snad tedy nominace dopadne, protože „soupiska může být na základě aktuální připravenosti nominovaných závodníků upravena až do 31. července“.

Kája

Foto: Kade, WOC2021